Aeroklub je strom a letiště je hřiště

Přichází jaro a s ním jarní probouzení letiště. Letos ležel dlouho sníh, ale už to bude dobré. Letiště je naše hřiště i pole zároveň, kde stejně jako sousední firmy máme své živobytí. Uprostřed toho zeleného plácku roste strom. Naše hnízdo Parafly je na jedné jeho větvi, protože se cítíme být součástí toho stromu, protože někteří z nás jsou zároveň členy toho klubu a jsem na to náležitě pyšní a hrdí.

 Klub je jako strom a každý rok je jeden letokruh. Nášemu Aeroklubu České Budějovice je víc než 85let. Začalo to 1923. To je hodně pro člověka a skvělý věk pro strom. Lidská paměť je krátká, ale stromy jí mají v sobě. Když nebudeme chtít zapomenout, co je v nich napsáno, pak potřebujeme čas od času si sami sobě připomenout, jak to bylo když... To abychom věděli, v jaké že to sídlíme koruně starého stromu.  A taky abychom věděli jak se o ten strom starat. Nejen abychom jsme se mohli vracet. Nejenom abychom mohli vychovat nové ptactvo nebo mohli přiletět noví poletuchové. V těch letokruzích je totiž také napsáno, že ten strom poroste i bez nás. Jediné a důležité, na co je si třeba dát pozor, je ho chránit a nezahubit. Znát svou minulost je cesta jak to dělat dobře.  

Klub je strom né kámen. To není místo pro pomníky. Je to život a příběh. Když ztratíte chuť a fantazii ho psát dál, přijdou jiní, kteří budou pokračovat. Jako v pohádce o nekonečném příběhu. To, co najdete v galerii na www.hiosin.info , je jeden odstaveček, jedno ohlédnutí za jedním letokruhem nebo jednou akcí. V pořadí už víc jak 85tým.   A pak ještědalší ohlédnutí, co jde hlouběji a přitom to psali stejní lidé. Né ti samí, jen stejně pošetilí, co žili jako ptactvo v té koruně toho stromu. Teď jsme tu my a hnízdíme tady. A až tu nebudeme sedět my, budou to třeba naše děti. Stejně jako děti z videí, které zahlédnete v těch pár minutách na společných akcích nebo na facebooku u přátel a na skupině
Aeroklub České Budějovice - Hosin airfield & friends
 Nebo sebe jako ty, co pamatují kulisy těch fotek na zdech nebo co jsou v galeriích také a jsou mladší. Já i možná vy jsme viděli jejich usmrkané nosy, viděli jsme je ještě bez šedin a teď jsem tu s nimi, s vámi. Já se cítím fajn, protože to vypadá, že propiska nepřestane psát a ten strom neusychá. A ten pocit přeji vám, nám všem, kteří tam chodíte třeba jen venčit psa nebo děti nebo utéct před civilizací. Potkáte tam ptactvo a kus historie, která je vzácná i dnes.
 
Není dnes moderní chtít se zabývat společnými trápeními, péčí o něco, co vlastně není vaše a hádat se s lidmi, kterým když chcete něco říct, nemusejí chtít poslouchat jako je to v normálních firmách a zaměstnáních. Nejlepší je mít všechno své, nikoho se na nic neptat, maximálně si hračku půjčit - zaplatit a zase si jít po svých. Kdyby to tak měli ale všichni, tak by ten strom a hlavně ten zelený plácek už dávno nebyl! Proč? Je v něm práce a letokruhy za víc než jeden průměrný lidský život. To se nedá vykoupit penězi a hlavně to není dílo jednoho člověka.

Stojí to za tu pakárnu, stojí to za ten boj