JOJO WINGS už je za pubertou

JOJO WINGS má dnes narozeniny. Vážou se k datu 12.7.1992, kdy mezi české a světové výrobce vstoupila firma o dvou lidech. Za svých sedmnáct let na obloze se stihla rozmnožit z původního paraglidingu na proklatě mnoho projektů a jejími dveřmi prošlo mnoho spolupracovníků, sportovců i zákazníků.
 
Tím dnem narozenin jsou narozeniny Míši M., která je zakladatelkou této firmy společně s Františkem Salavou. V ten den jí bylo osmnáct a její živnostenský list tak nabyl platnosti. Začalo to nevinně hláškou "Pojď, budeme spolu šít padáky." Svůj slib pro "nástup" do Roudnice František dodržel. Koupil pračku vířivku, co dostala jméno Adéla, protože kromě ručníků sežrala každý nezabezpečený kus spodního prádla, odladil anténu na odchyt nedostupného signálu pražské Evropy 2 a za rok došlo i na truhlíky na muškáty... a dál už je to o osudu mnoha lidí a mnoha produktů, co společně přivedli na svět.
 
První sezona byla o dvou lidech a jednom křídle týdně. Míša řezala, měřila a šila šňůry, František šil vrchlík a popruhy. V pátek večer nebo občas přes noc to Míša zkompletovala navázáním šňůr a ráno v 6 hodin stáli na zastávce a jeli autobusem na Ranou.Tam čekal zákazník s na tu dobu neuvěřitelnou částkou 25 000 Kč a čekal na své vysněné JOJO. Víkend byl veselý a v pondělí to šlo nanovo. Občas brzy ráno vodil František Míšu před pekárnu na náměstí dívat se na frmol  obyčejného života. Jako čerstvá maturantka budějovické průmyslovky neuměla chodit do práce a bylo třeba jí k tomu vézt. Učil ji i další dovednosti, které se na strojárně ani v kurzu účetnictví neučí a jsou spíš pro švadlenky...
 
A tak to šlo až do podzimu, kdy přišla první švadlenka paní Hana Váchová. Už nejezdili autobusem, ale škodou 100. Brzy se přidal i nepostradatelný inženýr Martin Bambásek a v dalších letech pak další švadlenky a kolegové. Po pár letech se z "továrny" v bytě na náměstí přestěhovali do továrny v Podluskách pod letištěm... I takhle nějak může začít firma, co na přelomu tisíciletí zaměstnávala 70 pracovníků, vyvíjela křídla pro několik sportů, exportovala na všechny kontinenty, mimo Antarktidy. Kromě sportu a míru dokázala připravit zajímavé cesty i pro armádu, ale hlavně spoustu hraček pro dospělé a děti.
 
Sporty to je soutěžení a sportovci. S JOJO je spojeno mnoho jmen z minulosti a současnosti. Na svém kontě má mistry národní, evropské, světové a také rekordy! V různých zemích a v různých sportech na téma padák a jeho mutace. Každý další sport pak přinášel novinky v technologii, nové materiály a konstrukční prvky, které se navzájem prolínaly a posouvaly hranice možného ještě dál. Došlo i na patentování a mnoho dalších prvenství. Těmi sporty byly postupně paragliding, motorový paragliding, kiting, powerkiting, kitesurfing, parašutismus, swoop, B.A.S.E., speedgliding, speedriding. Záběr a inovace nemají dodnes v České republice obdobu.
 
Poslední narozeniny už JOJO loni oslavilo bez Míši M. Firma míří k dospělosti a přišel čas, kdy ji její zakladatelka s lítostí, ale i smířená, firmu opouští. Důvody to byly především zdravotní a nemoc ohrožovala i firmu. Firma jako "dcera" zůstala na nějaký čas v péči Františka, a pak míří k vdavkám s firmou MarS a.s. Dnes je jí tedy sedmnáct let a má se dobře. Zůstal s ní její otec Salava a tak jako každý správný otec je své dceři nablízku. Těch společných šestnáct let při její výchově a péči jsou nezapomenutelná léta, která v České republice po revoluci zažilo mnoho firem a lidí. Byl to čas budování a objevů. Čas neuvěřitelných možností a výzev. Dnes se ta zkušenost jmenuje tradice. Jejími nositeli nejsou firmy, ale lidé v nich. Bez těchto lidí by to zkrátka nefungovalo.
 
Firem podobných této má Česká republika víc. Jejich majitelé jsou jako rodiče a jen málo z nich dokázalo své děti opustit a vydat je na vlastní cestu. Právě proto, že tyto firmy stojí na „svých lidech“ víc, než v jiných oborech. Jsou nositeli technologie, vývoje a neuvěřitelných zkušeností s neuvěřitelnými pokusy. Ti, kteří z těch firem odešli buď odešli úplně nebo zůstali  poblíž. Jako externisté nebo třeba jako majitelé škol. Tak nějak je na tom dnes i MíšaM. Věří, že firma bude fungovat i dál a bez ní a že se jako dobré dítko dokáže osamostatnit. A všechny další narozeniny budou sice společné i když je každý bude slavit jinde a s jinými hosty, ale přesto ty společné příběhy budou začínat stejně. To tenkrát když…
 
V Roudnici v Podluskách  na křižovatce stojí jeden takový dům, jehož zdi jsou nasáklé takovými „tenkrát a když“ a neuvěřitelnými příběhy. Příběhy o lidech, sportu, vývoji a projektech, co v době svého vzniku neměly obdobu a změnily osud mnoha sportů a lidí. Až se tam někdy jako zákazníci zastavíte, bude to asi těžké z těch zdí přečíst. Lidé, co v těch zdech žili, byli pohlceni prací a jen málo z nich mělo čas a možnost se o ta tajemství podělit. Dodnes tam hlídá přísný otec, co si s vámi o tom nebude mít čas povídat. Zaměstnává ho jeho dcera-firma a na minulost tam není čas. Tam to žije současností a budoucností. Možná, jednou, snad … s ním o tom vypijete kafe nebo nějaké to pivo. Když budete mít tu čest a příležitost.
 
A na druhé straně republiky, na jihu, mezitím Míša M. začala jiný nový příběh a až jí zbude čas, tak začne i psát tenhle první příběh pro všechny ostatní. Nebude to jen o JOJO. Bude o lidech ze všech těch firem a škol, co byli konkurenty a rivaly. Dnes již bývalými, protože z většiny z nich se stali partneři pro nové příběhy a projekty. Bude to příběh o dvaceti letech na obloze a o lidech, co tu mezi námi už bohužel nejsou, ale i o těch, co spolu stále dále pracují a soupeří. O jejich boji ku prospěchu pokroku a výchově dalších vítězů. Je to 20 let života mezi nebem a zemí. Nahoru a dolů, jako JOJO, jako život... Mezi padáky všeho druhu a letadly a lidmi, co to s nimi umí. Její otec Štěpán kdysi něco takového napsal o létání na rogalech. Ta knížka se jmenovala „LIDÉ S KŘÍDLY NETOPÍRŮ“ a tak by šlo třeba navázat „…a jak to bylo dál, když lidé objevili létající kapesníky…“ Možná se tam někteří z nás i vás najdou. Vždyť spousta příběhů okolo létání a skákání je si tak podobná…