Kdo se bojí se nelekne!

Autorem toho hesla je / byl Josef Pavlata - několikánasobný mistr světa v parašutismu, jeden z prvních Mistrů republiky v paraglidingu a náš kamarád a kuppán pro spoustu neuvěřitelných skopičin. Byl, znamená, že už není, ale to je jen život, co je "návykový a taky zabíjí". Je zbytečné ptát se PROČ? Zemžel na prahu roku Tygra a než odešel, bojoval, jak bylo jeho zvykem - jako lev, jako Štír, co dokáže přežít všechno. Jeho rodina si ho uložila včera na svou zahradu na Klabavě a to je myslím přesně v duchu jeho života. Bude s nimi i když zrovna nebude přítomen.
 
Pepa umřel po delší nemoci, ale protože to byl vždycky bojovník, nezbývá než smeknout nad jeho vůlí a energií, která tu po něm z části zbyde i když ve finále jí naopak mnoho spotřeboval od svých blízkých a své ženy Jany, která to s ním vydržela do konce jeho dnů, které se zastavily 9.1.2010. Jenže jeho síla tu zůstane a vrátí se v jeho dětech a  v lidech, co si ho budou pamatovat. Kromě rodiny, která ví úplně nejvíc, to bude v jeho žácích, jeho svěřencích z dob trenérských, v kamarádech i známých, ale i v jeho socích a nepřátelích. Ti všichni si ho budou pamatovat. Ať už jim pomohl nebo uštědřil lekci, aby pak společně přišli na to, že jsou si v mnohém podobní.  Je těžké to vypovědět, protože jsou věci, co je možné jen zažít, ale protože já i lidé okolo mě to štěstí měli, tak vám ostatním nabídnu aspoň pár střípků.
 
První setkání bylo otřesné. Bylo to na Rané před hospůdkou u Brodských. Viděla jsem muže v nejlepších letech a jeho krásnou akčně vyhlížející ženu, očividně borce nad věcí, co se na něj slétli jeho kamarádi a obdivovatelé. Psal se rok 1992. Vyprávěli mu své novinky a on je poslouchal, aby se ve vteřině otočil, změnil partnera pro konverzaci i téma a začal se bavit s někým jiným o něčem úplně jiném... a celé setkání se neslo v tom duchu. Fuj! Arogance, ego jako pr... a tak dále :-) zeptala jsem se KDO to je? a Franta Salava  úplně v klidu prohlásil  "To nic. On je Mistr světa, víš!?" a já si tehdá řekla, že v tom případě nechci být Mistr světa, jestli to má vypadat takhle :-/
 
Další setkání přišlo o rok později. Navštívil nás ve firmě, co tehdá měla rozměry "garážovky"ve velikosti dvoupokojového bytu, kde se právě rodila jedna z dnešních největších továten na padáky všeho druhu. Rozvalil se do sedačky v kuchyni, co byla zároveň kanceláří a blahosklonně prohlásil, že chce létat na našem křídle. Franta padl na zadek a já se zatvářila kysele, nicméně když k vám přijde borec takového formátu, tak je to pastva pro každou ješitnost :-) A on tedy opravdu jedno křídlo dostal, létat a vítězil. Jak snadné! Našli jsme v něm parťáka pro další spousty historek a fůru nových projektů. Byl jiný, stejně jako my a tak jsme museli vybojovat společně i každý zvlášť ještě mnoho bitev, abychom dnes věděli to, co víme až dnes :-)
 
Asi tak 1995. Nejmenší padák světa. Sehnal si na něj materiál až z Japonska. Jmenovalo se to příhodně - Japontex. Švadlena chtěla dát tehdy výpověď! Prý to bylo jako šít hodně tuhý, hodně kluzký a hodně nepoddajný prezervativ :-))) Ten padák měl 9 m2, což bylo na tu dobu neuvěřitelné, speciálně pak proto, že ačkoliv to mělo vyskočit z letadla, tak bylo potřeba nejdřív ověřit, že to vůbec poletí. Nejbližší testovací místo byla zase Raná a tak "TO" letělo, ačkoli speedriding nebo speedgliding ještě vůbec neměl jméno, natož pak nějaké průkopníky. Když se ovšem Pepa přeci jen odlepil od země, byl to neopakovatelný pocit pro všechny přítomné, protože přesně takhle nějak se píše historie.
 
1996 a dál. Nejštíhlejší křídlo pro paragiding. Číslo to mělo skoro 7 a lítalo to tak, že se nám chtělo sletět i ty nejplacatější kopečky a louky v okolí. Jmenovalo se to Crax, ale my jsme tomu říkali : "Mezolez neodbytný" Tam se projevovala Pepovo střeštěnost a neuvěřitelný tah na branku. Dělali jsme do noci, ladili šňůry a pak lozili po kdejaké muldě, na kterou právě foukalo, aby jsme to mohli odzkoušet. A když foukalo moc, tak jsme vyndali prototypy draků pro powerkiting, co se tehdy ještě jmenoval jen buggykiting a jezdili jsme po letišti ve vychru a měřili dosažené rychlosti na tachometru Golfa. Občas se jezdec nedobrovolně změnil v pilota... a míjel auto vzduchem, aby dosažené rány byly trestuhodně štastně přežity.
 
1997 Rychlé padáky, aneb první setkání s Duklou Prostějov. To je družstvo oficiálně hisoricky a již po několik generací největších frajerů placených státem skrze armádu. Pepa se později stal i jejich trenérem a dnes ještě hodně z nich skáče a sbírá medaile a taky už učí nové medailisty. Prostě dobrá adresa a hnízdo a taky nejopodstatněnější armádní sport vůbec. Tedy kromě střelců, běhu a hodu granátem ;-) Dělali jsme s nimi nebo spíš jsme se pokoušeli s nimi dělat na nefrajersky znějícím padáku H.O.P a jak se nám to střídavě dařilo i nedařilo, vstoupil mezitím i tenhle padák do historie. Pro změnu v historii  českého skákání.
 
A tak to šlo dál přes paramotory, testování nových křídel, společné přátele a jejich  životy i smrt.  Můj parašutismus se tak díky tomu dostal i do Pepovo blízkosti, protože jsem přišla o svého instruktora Bohouše Pokorného a Pepa se mě na chvíli ujal, aby další sezóna už byla mateřská. Už tehdy jsem si všimla, že jsou ztráty v životě, které s sebou přinášejí nová poselství a také že opravdová přátelství vydrží déle, než jsou spory, které k životu a práci  neodmyslitelně patří. Závěrečná kapitola Pepovo života měla být asi doma v Čechách a v pohodě.  Na obzoru se rýsoval plánovaný návrat z královských služeb ze sultanátu Omán. Tam převzal žezlo po svém předchůdci a svém trenérovi panu Skotákovi. Tím převzal jeho úřad a společně se svou rodinou pokračoval v trenérské práci na královských potomcích a jejich armádním družstvu. Jenže s návratem domů to dopadlo jinak a už zase se neptejte PROČ? protože je to zbytečné. Bojoval celé dva roky a ... Zase vyhrál! a předběhl ostatní.
 
Ostatní nebyli jen parašutisté, ale právě oni jsou výjmečnou skupinou. Mám za to, že mezi paragány je větší poměr a počet choleriků, sobců a arogantních jedinců, než je tomu u pilotů. Mluvím o mužích a ženách v nejplodnějším období jejich života, kdy se moudrost teprve sbírá po špetkách. Mezi sebou jsou pak schopní si nejen nadávat do egoistů, arogantních parchantů a všehoschopných hajzlů, ale jít si přímo po krku nebo se aspoň porvat. Na sklonku své kariéry pak stojí vedle sebe a už nemusí říkat nic. Řeknu to za ně. Mlčí a vědí, že si nemají co vyčítat! Jejich souboje je posunuly dál, udělaly mnohé z nich lepšími nebo je naučily si víc vážit toho, co mají.  Nemluvím o  tom jen proto, že to mám vyzkoušené doslova na vlastní oči i kůži. Je to proto, že lidé jako oni disponují neuvěřitelnou zásobou sebevědomí, agresivity, vůle a odhodlání pro ty nejšílenější věci na hranici lidských možností a ty nejlepší odlišuje od zbytku způsob, jak jí využijí pro svůj život a sport. Když se k nim připblížíte víc (pakliže vás ovšem nechají) pak zjistíte, jakou energii a vůli společně se šikovností, nečekané invence a originality, talentu nebo pracovitosti a někteří i tolerance, co přichází až s věkem, v sobě skrývají a v ten okamžik jim vše odpustíte. Obvzvlášť když s nimi  chcete nebo naopak nemusíte žít !! Možná se pletu, ale možná je to jen tím, že jsem prožila víc než osmnáct let uprostřed a poblíž těch  nejlepších parašutistů a padáčkářů světa :-)
 
A protože se mnozí z nich přišli rozloučit i nyní, v kruhu rodiny, tak to i pro mě znamenalo, že je tam všechny můžu vidět, znát historii jejich životů a soubojů a přesto je tam nakonec mít pohromadě, pro velký obdiv k nim i Pepovi, který je tam nakonec přivedl... Pepa byl Štír se vším všudy. Na vztah k ženám se můžete zeptat nejen jeho třech žen - manželek... Na pouto k rodině se můžete zeptat jeho čtyř dětí... Na vztah k penězům pak jeho přátel i rodiny... Na práci jeho kolegů i svěřenců... a všech pak dohromady na sílu a vůli se poprat, pomoct, dokázat nemožné, přesvědčit zarputilé a stát si za svým - na to se ptejte všech těch, které porazil, urazil nebo jako šťír jedovatě kousnul, aby jiným pomohl a o jiné se postaral. Těm, o kterých věděl, že se navzájem respektují, pak dokázal nabídnout i velkou shovívavost. Takovou, jakou umí dát jen skuteční (nikoliv jen domnělí) borci. A jestli jste někdy ochutlanali med, který se naučil vyrábět, když se stal mimo jiné  i včelařem, jestli jste jedli šašlik, který uměl připravit, jestli jste se s ním někdy opili jako carští důstojníci, pak můžete potvrdit, že to stálo za to!!! Jana Pavlatová to žila 20let a my ostatní si to budeme pamatovat do konce svých dnů. Cestou se rozhodne o tom, jak jsme právě my naložili se svým časem a energií pro žiovot, rodinu, práci a sport. Čas rozsoudí i zbytek nás, co jsme Pepu milovali, obdivovali, nenáviděli nebo všechno dohromady :-)
 
MM