O jedné paní "X" a všech lidech, co někdy potřebovali padák...

Je to o setkání s jednou ženou, která nechápala, jaké jsou na světě ještě druhy lásek ...mluvila o létání, ptala se na muže piloty, na zodpovědnost, na lásku, na pády a asi chtěla vědět víc o padácích, které to mají celé zachránit...neznala asi lásky, které nás nakonec zachrání i v životě.
 
Mluvím o láskách jako záchranných padácích, které nás nakonec zachrání i v dobách, kdy lásky obvyklé a velké odcházejí, mizí nebo se ztrácí. To, co naplňuje náš život jako nádobu, jsou velké kameny. Bývají to naši partneři, zdraví, děti a pak taky naše práce. Když něco z toho vypadne, hrozí ztráta jedné z velkých lásek – jednoho pevného kamene a jednoho motoru. Možná i proto vyplňujeme zbytek svého času a investujeme zbytek síly do lásek vedlejších – do našich koní a koníčků. Kupujeme a šijeme si tím své „padáky“. Je pošetilé chtít záruky, že život proletíme na křídlech jen jedné jediné lásky. Je pošetilé domnívat se, že si vystačíme s jedním velkým kamenem, na kterém dokážeme postavit vše! Nevystačíme dokonce ani s pošetilým záměrem, získat a udržet těch lásek co nejvyšší počet a žít neustále oblečeni po padáku. Náš čas a život je jen jeden. Je jako nádoba, kterou cestou životem - letem světem plníme. Většinou ale přijdeme na to, co do ní patří, až při mezipřistáních…
 
To podstatné jsou velké kameny a může jich být plná nádoba a přesto ta nádoba není naplněná. Doplníme-li tam menší kamínky,méně důležité věci, zdá se být o něco plnější. Přesto je tam místo ještě na písek a drobné radosti… a stejně to není všechno. Nalijte tam vodu, víno, pivo…a zjistíte, že se tam na něj místo vždycky ještě najde. Hlavně když je s kým ochutnávat! :-)
 
  Ta paní „X“ má to poznání ještě před sebou. Možná mi ty své otázky položila jako někomu, o kom si myslela, že zná odpověď. Jenže znát odpověď nestačí. Neptejte se na volný pád a na dopad, když nechcete NIKDY vyskočit a myslíte si, že to nikdy nebudete potřebovat. Pochopit pak odpověď a její obsah a význam může jen ten, kdo má podobnou zkušenost. Chtít letět a nepřipustit si pád je pošetilé. Vědět, že existují i jiné lásky jako padáky, co nás nakonec zachrání i před tou největší ztrátou, je osvobozující a zároveň nás to drží ve střehu, abychom se o to „naše letadlo“ dobře starali. Tyhle lásky a koníčky nejsou konkurenti ani parašutisti, co rozbijí motory letadla, aby si mohli vyskočit. Nelétáme ani neskáčeme, abychom rozbíjeli ty velké kameny, abychom poškodili letadlo, ve kterém letíme. Nejsou to ani křivdy a úskoky, co by měly zapříčinit opuštění paluby nehořícího letadla. Jsou to JEN koně a koníčky, kterým nelze konkurovat a které nelze lidem brát ze života jen proto, že si umaneme, že překáží těm „nejdůležitějším“ láskám. Paní "X" vadilo létání a lidé okolo něj. Neměla srovnání a myslela, že zná důležitější poslání a způsoby jak investovat čas a peníze.
 
 Neznám tu paní  "X", ale z toho co říkala vyplynulo, že se jí rozpadá jeden dokonalý život. Život naplněný prací pro rodinu, děti a pro druhé byť cizí lidi. Cestou asi zapomněla, že nic z toho, co dělá, nezaručí dokonalé štěstí. Je zklamaná a zoufalá a přesto ještě ne dost na to, aby pochopila, co udělala špatně. Žárlí na „koně“ v podobě létání a lidí okolo něj. Dává je do jednoho pytle a dává jim za vinu svůj neúspěch v boji o dokonalé rodinné štěstí. Ten příběh je podobný mnoha ženám, co se nejmenují "X", mluví o jiných koních než je létání a přesto tu potíž vidí stejně. Vidí okolo sebe oblohu a hledají na ní odpověď a zlobí se a spílají nebesům. Místo toho, aby se rozhlédly po zemi, na které stojí a podívaly se do „svých nádob“. Na jejich obsah, který v životě nashromáždily a na způsob, jakým toho dosáhly. Kdo u toho byl, kdo jim pomáhal a kolik námahy bylo třeba vynaložit? Bohužel je vidět výsledek, ale zda byla cesta k němu radostná nebo spíš úmorná si většinou už nepamatují…
 
  Znám ten pocit také. Jako ta paní "X". Pocit, když se vám ze života ztrácí a nakonec ztratí něco, co bylo důležité, nejdůležitější a neměnné. Něco o čem jsem si myslela, že je MOJE a nic mi to nevezme. Držela jsem se toho tak pevně a nedbala na výšku a rychlost, až jsem upadla. Byla to velká rána a mohla být definitivní. Jenže cestou dolů přišel na řadu padák v podobě lásek, co nás mají zachránit. Létání, přátelé a padáky a všechny ty malé kamínky i obyčejný písek, co mají zaplnit velký kráter po mých třech velkých kamenech. Lásky, které nebylo třeba hledat. Byli tu po celou dobu se mnou. Zachránili mě poněkolikáté a v budoucnu tomu nebude jinak.
 
  Není důležité, jak se ty mé rozpadlé kameny jmenovaly. Důležitý je ten pocit, co zanechá až prožití takového pádu a hlavně jeho přežití!! Dokonalost, styl, finance a důležité cíle jsou k ničemu, když se o ně pokoušíme a přitom otravujeme nebo vysilujeme své okolí. Nebo když okolí po nás chce víc, než  můžeme. Naše ideály a přání jsou dobré jen do té podoby, kdy na jejich splnění stačíme sami nebo můžeme pracovat v týmu. To není o generálovi a jeho vojáčkovi, kdy jeden velí a určuje co je dobře a co je třeba a druhý plní a klopýtá, co mu síla stačí. Když ztrácíte parťáka nebo co-pilota, jde to do háje. Když si nevšimnete, že už ho to nebaví, že je unavený, že by chtěl letět jinak a jinam a vy mu to nedovolíte říct, tak o něj přijdete. A možná i o letadlo… Změní vám to život, ale koně a koníčky zůstanou. Nejde je vyměnit za nové velké kameny a každý, kdo to zažil, to již neudělá. Posadí své nové velké kameny mezi ně a vyzkouší, jak pasují. Možná to bude trvat po zbytek života, než je najde, ale je to rozhodně lepší cesta, než je otesávat k obrazu svému. Hrozí totiž zase, že se rozpadnou.
 
  Přála bych té zhrzené paní "X", aby našla a získala svůj zlatý padák, aby mohla dopadnout na zem přesně tak tvrdě, aby jí to nezlámalo vaz a přitom se jí rozsvítilo. Přála bych jí nového co-pilota a nové letadlo. Cítí se pozemsky a zodpovědně a přitom netuší, že žít je jako letět. Odstartovat můžeme, přistát musíme. To mezitím se musí pilotovat jako velké letadlo. Potřebujete parťáka, letadlo, palivo, informace o možnostech a vhodném počasí…zkušenosti, štěstí…Krizovky a nouzáky nejsou milé, ale jde to přežít. Jde znovu odstartovat, ale létání je i věcí štěstí a nejde se rouhat, že jsme to celé zachránili MY. My jsme jen získali další zkušenost. Přežití není věcí zásluhy, ale pokory. Možná, že kdyby ta tolik a spravedlivě rozzlobená paní „X“ nechodila jen a výlučně po zemi a k nebi nehrozila pěstí, možná by jí to došlo dřív.
 
  Přeji všem, aby jim jejich letadla doletěla co nejdál a tyhle záchranné padáky byly jen podušky, které mají cestou pomoct. Pomoct celé posádce, která sedí na těch velkých kamenech, které si vezete na palubě, aby to tolik netlačilo. A vy jste byli v pohodě a na palubě byl kíííídek :-)